iNews24

reklama

reklama

12. Grand Prix Historique de Monaco První čtyři vavřínové věnce pro Maserati, Talbot-Lago, Lotus a Surtees

reklama

Na úvod bych rád použil trefného výroku velkého rakouského Čecha, Járy Cimrmana: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit . Monaco Grand Prix Historique je prostě nejlepším motoristickým podnikem světa – a to s velkým, ba obřím odstupem!“ Je prostě faktem, že nikde jinde nelze shlédnout historii našeho sportu v tak objemném množství a především na tak autentickém místě. K tomu se přidružuje jako vždy perfektní organizace Automobile Clubu de Monaco a skutečnost, že se již dávno nejedná o demonstrační přehlídku, ale o závodění na ostří nože.

Ze známých politických důvodů musel ACM roku 2020 na tento binnuální podnik zanevřít, letos ale mnohé dohnal. Dobrá, účastníků bylo méně a i místa diváků musela být limitována na 6500 (vstupenky směli koupit jen občané Monte Carla, zaměstnanci tamních podniků, nebo lidé ubytovaní v hotelech Monaka), i 12. „Historique“ ale byla podnikem plným senzačních dojmů.

Od 9:00h až do polední přestávky burácely mezi St. Dévote a tunelem motory Sérií B, A, D a E…   

Série B o Trofej Juana Manuela Fangia:

První zlatý pohár víkendu získal Fangiův mistrovský stroj Maserati 250F

První závod za grandiozního slunečního rána na Cote d´Azur smělo absolvovat sedm vozů F1 a F2 postavených před rokem 1961. „K mému vozu se chovám jako ke své vlastní matce,“ poznamenal s úsměvem španělský podnikatel a poleman Guillermo Fierro o vztahu ke svému drahocennému Maserati 250F.  Na startu si příliš mnoho důkazů lásky nemohl dovolit – rychlý Brit Max Smith Hilliard na Lotusu 16 totiž čekal na jeho nejmenší zaváhání.

Fierro, který zde roku 2018 dojel 5., nezaváhal a katapultoval svůj rudý vůz jako první do závodu na 10 kol, zatímco zelený Lotus hned ztratil 4 pozice. Hilliard, startující v přilbě designu Grahama Hilla a ve voze, se kterým zde velký anglický „Král Monaka“ nastoupil roku 1959, ovšem dokázal neobyčejnou agresivitu a již ve druhém kole byl třetí  za senzačním Ferrari 246 Dino (1948) obuvnického magnáta Alexe Birkenstocka. Do 3. kola vjel Brit již jako druhý, s odstupem 10s na lídra Fierra. Britský uzenář v posledním Chapmanově monopostu s motorem vepředu ovšem bojoval s tupými zbraněmi: na startu se mu porouchala převodovka a odstup na Španěla se mu nedařilo snižovat – naopak: Birkenstock a jeho 1,7milionový Ferrari ho neztratili z dohledu a cílem projeli jen o 2s za Lotusem.

Čtvrtý dojel Rakušan Martin Halusa v dalším Maserati 250F v dobovém lakování soukromého týmu Jeana Behry, před modrým Talbotem Lago Němce Klause Lehra a stejně tak ve francouzské modři lakovaným Gordini T11/15 Jeana Ballyho. Jediná žena v poli, Julia de Baldanza skončila s kolem ztráty na jejím Maserati A6GCM sedmá.

Zajímavá byla první reakce Fierry v cíli: Hilliardovi se téměř omluvil za to, že mu hned tak ujel…     

1. Guillermo Fiero, Maserati 250F      

2. Max Smith Hilliard, Lotus 16,            

3. Alex Birkenstock, Ferrari 246 Dino    

4.  Martin Halusa, Maserati 250F            

5. Klaus Lehr, Talbot Lago, T26C           

6. Jean Bally, Gordini T11/15                  

7. Julia de Baldanza, Maserati A6GCM

Série A o Trofej Luise Chirona:

Dvojitý úspěch pro „domácí“ francouzskou modř

První vítěz Monacké Grand Prix byl roku 1929 Angličan William Grover („Williams“) na černém Bugatti 35B. Proto nesmějí vozy předválečné éry při „Historique“ chybět. Poleman Patrick Blankeney-Edwards se řídí životním krédem „S ničím nejezdím pomalu!“ a kvalifikační čas jeho Frazeru Nash byl o 2s lepší, než druhého, Talbotu Lago Christiana Trabera ze Švýcarska – role favorita 13členné Série A tedy byla zadána…

Blankeney nehodlal ani tentokrát jezdit pomalu a z prvního kola se vrátil s náskokem 3,5s na Trabera a Bugatti 35B Niklase Halusy. Také Herr Traber je ovšem sportsmanem, který si svůj Talbot Lago nejen „může dovolit“ – umí ho i výborně ovládat. Na soupeři dosti zaolejované trati nenechal lídra ujet a tlačil se na něj pořád výrazněji. V 6. kole pak Blankeney při výjezdu z vlásenky U nádraží skutečně nemohl najít rychlostní stupeň a Traber ho ještě před vjezdem do tunelu na špičce vystřídal. O málo později Blankeney se zadřenou převodovkou vzdal a cesta byla volná pro dvojitý triumf „domácích“ výrobků: Traberův Talbot Lago T150C vyhrál s náskokem 25s na Halusův Bugatti. Třetí dojel Skot Even Sergison na Maserati 6CM a plakal v cíli štěstím…  Němka Nicola von Doenhoff dojela na Bugatti výborná 6. a Belgičan Maxime Castelein dovedl obrovitý Mercedes SSK do cíle na 10. místě.

1. Christian Traber, Talbot Lago     

2. Martin Halusa, Bugatti 35B        

3. Ewen Sergison, Maserati 6CM    

4. Thierry Chanoine, Riley Dobbs   

5. Paul Bessade, Delage 1500

6. Nicola von Doenhoff, Bugatti 51     

Série D o Trofej Grahama Hilla:

Značka Lotus znovu ovládla „The swinging sixties“

Díky politice zavřených hranic (ani jeden z Top6 roku 2018 nebyl na startu) a několika defektů při včerejší kvalifikaci zbylo pro závod formulí 1 1,5litrové éry z let 1961-65 jen relativně „přehledné“ pole sedmi monopostů. Favoritem byl poleman Mark Shaw na Lotusu-Climax 21 (jeho skotský krajan Jim Clark takový vůz používal koncem sezony 1961, například při tragédii v Monze) v Chapmanově klasickém továrním lakování „British racing green“ a žlutými disky kol. 

Po zhasnutí startovních světel udělal poleman Shaw vše správně a byl o krok blíže, využít tuto možná jedinečnou příležitost vyhrát GP Historique. Nick Taylor v Lotusu 21 za ním lehce zaváhal a na druhé místo se prodral Brabham BT2 po Jo Schlesserovi v rukou Francouze Philippa Bonnyho. Než Brit Taylor svou chybu ve 2. kole napravil, byl Shaw již daleko vepředu. Lídr ani poté nepovolil a hnal Chapmanovu filigránní konstrukci nedbaje vynechávajícího zapalování tvrdě před obrubníky Monaka směrem jasného vátězství. Apropos Chapmanova konstrukce: o poločas závodu se na třetí místo před Bonnyho dostal Švýcar Philipp Buhofer v „nejnovějším“ Lotusu pole, Mk24 (vůz nasazovaný továrně roku 1962 pro Trevora Taylora). Později modrý Brabham předjel i další Lotus 24 Rakušana Stephana Jobstla – a značka z Cheshuntu dobyla 4násobného triumfu.

1. Mark Shaw, Lotus 21                   

2. Nick Taylor, Lotus 18

3. Philipp Buhofer, Lotus 24

4. Stephan Jobstl, Lotus 24                                                              

5. Philippe Bonny, Brabham BT2

6. Albert Streminski, Emeryson          

Série E o Trofej Jackieho Stewarta:

Surtees porazil v nejpeším duelu dopoledne Mclaren

Poslední „podívanou pro Bohy“ před polední přestávkou byl závod pro vozy formule 1 z let 1966-72. Na trati tím přituhovalo nejen co do počtu účastníků (13), ale hlavně ohledně rychlosti a nekompromisního soutěžení.  McLaren M19A (s takovým vozem ve formuli 1 roku 1972 senzařně debutoval Jody Scheckter) Brita Stuarta Halla stál na pole-position s náskokem pouhých 0,3s na Surtees TS9 z roku 1971 se rvavým Michaelem Lyonsem v kokpitu. Druhou řadu tvořili David Shaw na Colaniho Marchi 721 s Jamiem Constablem na (po dlouhé řadě Tauranackových konstrukcí) Bellamyho Brabhamu BT37 na kterém roku 1972 svou první sezonu ve formuli 1 absolvoval velký Carlos Reutemann. Na 5. pozici bohužel chyběl bývalý pilot F1 Alex Caffi na Amonově Ferrari 312 z let 1968-69, který se po jeho sobotní zlé nehodě podařilo nepodařilo znovu připravit.

Důležitý sprint do St. Dévote rozhodl ve svůj prospěch těsně Hall, mladý Lyons ho ale drzel předjel na stoupání směrem Casina! Modrý TS9 e Surteesovým markantním bálým šápam se z prvního kola vrátil těsně před Hallem, Constablem a Shawem. Čekalo na ně dalších 11 horkých kol…

Po třetině závodu se potvrdila kvalifikační forma a Constable již nedokázal s oběma lídry držet krok. Závod se proměnil v očekávaný velký duel obou Britů Lyonse a Halla, kteří letěli ulicemi knížectví  v těsném závěsu. Diváky při tom těšil stejný souboj Constablkeho se Shawem o třetí místo.

Na špičce se Lyond nenechal nezvoznit nosem McLarenu „na kufru“ a šikovně využíval lepší akcelerace svého Surteesu z úzkých zatýček. V Rascasse byl Hall třikrát vedle Lyonse a U nádraží se několikrát téměž srazili. V cíli byl talentovaný syn rodiny stavebních podnikatelů (táta s mámou v minulých letech v Monaku pravidelně takí závodili) těsně první – jaký to závod! Mnohem húře dopadla bitva o třetí místo: Shaw se snažil Constabla vybrzdit před novou šikanou, vrazil do něk a otočil ho. Bílý Brabham dokázal v pomalé jízdě zachránit třetí másto, zatámco se oškubaný Eifelland March 721 dovlekl již jen do boxů…

Více takového materiálu odpoledne!     

1. Michael Lyons, Surtees TS9                        

2. Stuart Hall, McLaren M19A                   

3. Jamie Constable, Brabham BT37 

4. Roald Goethe, McLaren M14A              

5. David Shaw, March 721   6. Michael Gans, Cooper T79

Text a foto: Roman Klemm

reklama

0 Komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama